Den: 9. 1. 2025

Jme průměrem pěti lidí, kterými se se nejčastěji stýkáme. Je to tvrzení, které dává logiku. Platí, protože všichni se navzájem ovlivňujeme. Znamená to uvědomit si, jestli chceme tím průměrem být.

Jestli chceme být průměrní. Naštěstí máme vždy volbu. Můžeme zůstat tam, kde jsme, nic nezměnit a stále zůstat v průměrnosti. Druhou možností je rozhodnout se to změnit. Rozhodnout se, že chceme z prostředí průměrnosti uniknout. Je to věc rozhodnutí.

To však znamená nejdříve si uvědomit, v jakém prostředí se nacházíme. Je to harmonické prostředí? Anebo se lidé kolem mě neustále dohadují a jsou tam časté konflikty. Je to prostředí, kde jsou lidé pozitivně naladěni, nebo si neustále na něco stěžují.

Pohybujete se mezi úspěšnými lidmi, nebo neúspěšnými. Zkuste se nad tím zamyslet. Doporučuji si takovou analýzu udělat. Zaprvé vám to umožní uvědomit si, kde jste. A za druhé si teprve pak můžete definovat, kam se chcete dostat. V jakém prostředí se chcete pohybovat. Pokud vám vychází, že se převážnou většinu času nacházíte v toxickém prostředí, je dobré udělat vše pro to, abychom to změnili. Ono totiž čím později se to podaří, tím bude menší šance z toho uniknout. Mentální návyky, názory a způsob myšlení se postupně vryjí tak hluboko pod kůži, že se stanou naší součástí. Prostě si na to zvykneme. Ani si nebudeme schopni uvědomit, jak hodně v tom jedeme. Navíc možná již nebudeme mít mentální sílu z toho uniknout. Lidé jsou mnohdy tak silně zaháčkování v různých rodinných vazbách, pracovních vztazích a v sociální skupině, že je velmi těžké se z toho vytrhnout. Můžete si to představit jako provazy, kterými jste k místu, kde jste, připoutáni. A když se rozhodnete vyrvat se z takového prostředí, okolí se vás bude snažit vší silou stáhnout zpátky. Okolí se tak chová. Přece by nemohli dopustit, abyste byli lepší. Abyste měli úspěch. Víte proč? Protože by si uvědomili jejich vlastní selhání. A to nikdo nechce. Takové procitnutí bolí. Čím je těch lan více, tím je těžší je zpřetrhat.

Určitě jste někdy viděli obrázek ošatky s ovocem, ve kterém bylo několik shnilých plodů. Třeba jablek nebo hrušek. Jak tyto shnilé plody dokázaly napadnout plísní postupně všechny ostatní. Nakonec plísni podlehla celá miska s ovocem. Je to dobrá metafora. Pokud bychom dlouhodobě pobývali v takovémto toxickém mentálním prostředí, zkazilo by nás to. Přestali bychom si věřit a zavrhli bychom možnost zrealizovat naše životní sny, které jsme vždy měli. Nevěřili bychom tomu, že je to možné. Pesimismus a nízké povědomí o nás by se stalo naším trvalým návykem.

Vydal jsem knihu, na které jsem delší dobu pracoval. Kniha vyšla u nakladatelství Pointa. Když kniha vyšla, měl jsem ohromnou radost. Tak jako tisíce autorů, kterým každoročně vyjde kniha. I když každoročně vyjde spoustu knih, velká většina z nich nakonec vyjde jednou a dál to již nepokračuje. Dnešní čtenář je totiž velmi náročný, a navíc má opravdu z čeho vybírat. Stejně tak ty spousty knihkupců si do výkladní skříně dají autora, který už má jméno. Rozhodl jsem se, že jako autor musím pracovat na marketingové propagaci nad rámec vydavatelství. Nejdříve jsem však začal přemýšlet, jak k tomu přistoupit. Možností je mnoho. Ať už se jedná o sociální sítě nebo cokoliv jiného. Ze začátku mne kromě toho, než investovat prostředky do propagace nic jiného nenapadalo. A to se mi zdálo hrozně málo. Navíc jsem si nebyl jist, jestli to funguje. Po nějaké době jsem si však na něco vzpomněl. Vybavilo se mi jedno pravidlo, které jsem znal už delší dobu. Pravidlo, o kterém velmi známí a respektovaní lidé tvrdí, že funguje vždy. Je vyjádřeno jedním slovem.

ŽÁDEJTE

Vypadá to na první pohled jednoduše. Pro mnoho lidí to však tak jednoduché není. Je to totiž spojeno s něčím, co mnoho lidí odrazuje. Něco, přes co se nedokážou povznést. A to něco je – ODMÍTNUTÍ.

Lidé si totiž často a mylně spojují odmítnutí se svou vlastní osobou. Dotýká se jich to osobně. Myslí si, že když někdo odmítne jejich žádost, že to vypovídá něco o nich. Mají pocit, že zřejmě pro svět nejsou důležití, protože v opačném případě by je přece nemohl nikdo odmítnout. Do jisté míry mají pravdu. Pro mnoho lidí důležití nejsou. Ale pro mnoho jiných ano. Ale to se nikdy nedozví, pokud to nezkusí zjistit. A mnohdy to opravdu nezkusí, protože mají spoustu nepodložených domněnek.

Chtěl jsem v tom mít jasno. Nezbývalo nic jiného než to zkusit. Začal jsem žádat. Všude možně. Tam kde jsem v tom viděl smysl. U zajímavých a známých lidí. Na místech, která mají velký dopad. U knihkupců, u nakladatele, u redaktorů. V časopisech, internetových portálech a v médiích. Různými způsoby. Pomocí emailů, telefonicky i osobně.

A jaký je výsledek? Pro mnohé by byl velmi překvapivý. Našla se velká skupina lidí, která byla ochotná pomoci. Mnoha různými způsoby. Přímo i nepřímo. Pokud lidé nemohli pomoci přímo, pomohli jinak. Odkázali na někoho dalšího, kdo měl v této věci kompetence. Nakonec se hodně záležitostí posunulo dopředu. Zrealizovali se věci, o kterých bych si nikdy předtím nemyslel, že by se mohli povést. A přece se staly. Žádání má smysl. Každý, kdo v minulosti docílil úspěchu, nikdy nedosáhl ničeho sám ale za pomoci lidí. Lidí, kteří byli o pomoc, spolupráci, či radu požádáni.

Myslím, že lidé jsou ze své podstaty ochotni pomoci. Pomáhání dělá mnohým z nich radost. Je to přirozená věc a součást komunikace v širším kontextu. A nakonec, kdo se bojí odmítnutí, nikdy se nedozví nic od těch, kteří žádosti neodmítají.

Rozhodnutí osvobozuje. 

Je to velmi stará pravda. Lidé, kteří se dokáží rozhodovat, žijí obvykle šťastnější a úspěšnější život než lidé, kteří jsou nerozhodní. Proč to tak je? Je to dáno tím, že toho stihnou mnohem více. Tím pádem i získají mnohem více. Více zkušeností, zážitků, příležitostí, ocenění, peněz, uznání, přátel a více životního nadhledu. Lidé, kteří se dokáží rozhodovat, jsou vždy ve výhodě. Neztrácí svůj čas přešlapováním na místě. A čas je to, co nám tady bylo přiděleno a neměli bychom s ním mrhat. Navíc i špatná rozhodnutí vás posouvají dopředu. Přináší zkušenost a uvědomění si, jak to udělat příště lépe. Tím pádem rozhodní lidé získávají před nerozhodnými náskok, který se neustále zvyšuje. Přináší to i zvyšující se míru sebevědomí. Pocit, že svůj život máte ve svých rukou a nerozhoduje za vás někdo jiný 

Prostě jejich život není prázdný a stále se v něm něco děje. Ať už špatného nebo dobrého. Učí se ze svých zkušeností a to dobré stále více dominuje. A na konci si mohou říct, „STÁLO TO ZA TO,“

Rozhodnutí osvobozuje z okov trápení se nerozhodností.

Rozhodnutí posouvá věci dopředu.

Rozhodnutí řeší dilema.

Rozhodnutí vás posouvá na novou startovní čáru.

Rozhodnutí vás nutí k akci.

Rozhodnutí dodává odvahu.

Rozhodnutí ukončuje stagnaci.

Rozhodnutí otevírá nové perspektivy.

Rozhodnutí vás činí silnějšími.

Rozhodnutí z vás dělá osobnost.

Rozhodnutí přináší radost.

Rozhodnutí ukončuje staré a otevírá nové.

Rozhodnutí vás posouvá k úspěchu.

Rozhodnutí přináší životní zkušenosti.

Rozhodnutí vám dává náskok.

Rozhodnutí přináší energii.

Neexistuje člověk, který by nedělal chyby. Dokonalost je chiméra. Přesto existuje spousta lidí, kteří se snaží k dokonalosti přiblížit. Snaha zlepšovat se je určitě chválihodná ale pokud na tom příliš lpíme, způsobuje to nanejvýš frustraci. A to je situace, ve které se necítíme dobře.

Pak vzniká otázka, proč touhu po dokonalosti máme. Proč jsme sami se sebou tak často nespokojení.

Těch faktorů je mnoho. Třeba to, že dokonalost je nám podsouvána. Je nám předkládáno, jak má vypadat úspěch. V reklamě v médiích i ve filmech. Současně s tím i to, že pokud nedosahujeme obecně standartu úspěchu a prestiže, že je chyba v nás. Proto máme tendenci se s těmito vzory úspěchu porovnávat. V dnešní době sociálních medií je to snadné. Ve všech těch statusech vidíme to zaměření na symboly úspěšných lidí. Vidíme tam drahá auta, luxusní dovolené a mladé krásné lidi. Jenže je to realita, která je velmi zkreslená. Je to jen její zlomek. A porovnávat sami sebe s tímto zlomkem opravdového reálného světa, vede pouze k tomu, že máme tendenci sami sebe ponižovat. A být na sebe přehnaně nároční. To však není vůbec potřeba. Je pouze jeden člověk, se kterým bychom se měli porovnávat. Jsme to my, jací jsme byli včera. To je jediné měřítko, které by nám mělo dávat smysl. Protože tu hrajeme svou vlastní hru a máme k tomu podmínky, které nemá nikdo jiný. Je to naše cesta a je zcela určitě plná chyb.

Buďme za ně rádi. Protože jsou důkazem, že jsme neustrnuli. Jsou důkazem, že máme vlastní plány a cíle, za kterými máme odvahu jít. Což není běžná věc. Jen ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Buďme za naše chyby a selhání vděční, jsou to totiž naše lekce, díky nimž se něco naučíme. Lekce, které nás posouvají dopředu, a díky nim se stáváme lepšími, než jsme byli včera. A to je to, na čem opravdu záleží.

Určitě to znáte. Klávesové zkratky. Zkopírovat z jednoho souboru a vložit do nového souboru. Je to jednoduché není u toho žádná námaha. Jen z jedné strany vezmeme to, co už známe a předáme to dál. Děláme to běžně a usnadňuje nám to práci. Je to tak pohodlné. Nakonec to vidíme i u všech těch diplomových prací politiků. Při práci s počítačem to má svůj smysl.

 Ale co v životě? Co třeba výchova našich dětí? Bohužel kolikrát postupujeme naprosto stejně. Ctrl+C a Ctrl+V. Žádná přidaná hodnota. Žádná změna. A tak předáváme přesně ty modely chování a uvažování ve kterých jme uvízli, protože nás tak rodiče vychovali. Dál na naše děti. 

Když nás naši rodiče nebrali vážně, nebereme vážně ani naše děti a ty se budou chovat stejně ke svým dětem. Když nám bylo vštěpováno, že nikdy nic nedokážeme, že za nic nestojíme, že jsme hloupí, kolikrát bezmyšlenkovitě používáme stejné koncepty a stejné fráze směrem k našim dětem. Holt nás tak vychovali a tak je to správné. Ctrl+C a Ctrl+V. A tak zpravidla žijeme v podobných poměrech jako naši rodiče a šance na změnu u nás, nebo našich dětí je minimální. Ale je. Jen je potřeba do tohoto procesu vstoupit vědomě. Udělat to jinak. Snažit se to vylepšit. Hlídat sám sebe a uvědomit si ty situace kdy jedu na autopilota. Změnit způsob myšlení. Zadat do rovnice jiné proměnné. Je to dřina a hlavně ze začátku. A je možné, že se to hned nebude dařit. Časem se to ale zlepší.  A tak pokud se budeme rozhodovat jinak než doposud, i ty výsledky budou nakonec jiné. A svět kolem nás se začne také měnit. Je to totiž naše zrcadlo a zároveň vysvědčení za to, jak jsme se v minulosti rozhodovali. Nikdy není pozdě začít přemýšlet jinak. A i ty naše děti se to pak naučí tak nějak automaticky.

Líbí se mi slogan: „Pokud si myslíme, že něco dokážeme, anebo nedokážeme, pokaždé budeme mít pravdu.“

Když v Indii vychovávají v zajetí sloní mládě, zpravidla ho přiváží k silnému kůlu v zemi. Mládě slona je přivázáno provazem na noze, který omezuje jeho pohyb. Může se pohybovat pouze v kruhu, který je dán délkou jeho provazu. Nemá dost síly, aby provaz přetrhlo, a tak se nakonec smíří s tím, že má omezený životní prostor. Vryje si do paměti, že co je za hranicí jeho životního prostoru, je pro něj nedostupné. Postupem času, když roste, zvětšuje se i jeho síla. V dospělosti, kdy už je to velký několikatunový jedinec, by mu stačilo jen trocha úsilí k tomu, aby provaz přetrhnul. Jenže to neudělá. V mládí se tento slon naučil, že to nejde, a věří tomu stále. Dalo by se říci, že je ve vězení, které je pouze založené na jeho víře. A tak celý život nakonec prožije přivázán ke kůlu s omezeným životním prostorem a omezenými možnostmi.

Paradoxně to tak má i mnoho lidí. Jediný rozdíl je v tom, že jejich provaz je neviditelný. Je to mentální provaz. Princip je však stejný. V mládí se naučili, že jejich možnosti jsou omezené. Nikdy nedostali příležitost poznat svět za hranicemi jejich mentálního vězení. Tato přesvědčení o sobě nabyli z prostředí, které je formovalo. Z rodiny, ze sociální skupiny, ze vzorů ve svém okolí. Je pro ně velmi těžké uvěřit, že by to mohlo být jinak. A tak stejně jako sloni to nezkouší. Ani je to nenapadne. Již dávno se smířili s tím, že prožijí život stejně jako předešlé generace. Jako jejich rodiče, Jako jejich vrstevníci. Naštěstí jsou i tací, kteří mají velmi silnou touhu se z těchto opakujících se mentálních řetězů vymanit. Jsou příkladem, že se silnou vnitřní motivací se jde vytrhnout z prostředí, které je připoutávalo a stahovalo zpět. Takoví jedinci pochopili, že jejich provazy jsou jejich předsudky o sobě samých. A že to mohou změnit, když budou hledat způsoby, a ne výmluvy. Když si uvědomí, že i jejich potenciál je omezený pouze tím, čemu uvěří, že je v jejich životě možné.

 Uvěřit tomu, že máme mnohem více možností, než jsme si doposud mysleli, a že si svůj život můžeme vytvořit takový, jaký bychom chtěli, může každý. Vyžaduje to však úsilí a práci mimo zajeté stereotypy. A někdy i peníze. A ne každý je ochoten toto podstoupit. A co vy?